V závěru letošního června dostaly nejrůznější postavičky principiálního antikomunistického postoje do vínku další vítané výročí. Uběhlo totiž sedmdesát let od soudního přelíčení s bývalou poslankyní za ČSNS Miladou Horákovou, která byla spolu s dalšími souzenými obžalovaná de facto z vlastizrady.
Významná představitelka ženského hnutí coby funkcionářka prvorepublikové a protektorátní Ženské národní rady, zakázané až v roce 1942, dokázala přečkat i těžké protektorátní období včetně pobytu ve známé Terezínské pevnosti. Je samozřejmě sympatické, že si do té míry stála za svými názory a postoji, na druhou stranu se ovšem nelze divit, že se ocitla před soudem. Její kontakty se svými bývalými spolustraníky Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří v exilu navázali spolupráci s cizími zpravodajskými službami, musely být logicky vyhodnoceny jako nepřátelské vůči tehdejšímu československému státu.
Už od konce druhé světové války bylo zřejmé, že se Američané se svými západními spojenci připravovali na vojenskou konfrontaci se Sovětským svazem. S tímto harašením zbraněmi kalkulovali ti, kteří svůj mocenský boj v únoru roku 1948 prohráli svými diletantskými a naprosto nepřipravenými politickými kroky. Je zřejmé, že československý lid, tehdy ještě ve valné většině spontánně podporující nastoupenou cestu k socialismu, se nechtěl nechat vtáhnout do dalšího osudového válečného konfliktu.
Právě proto byli Horáková a další souzeni. Ano, Horáková jistě dokázala obhajovat a prezentovat své názory. Není důležité, že byly po roce 1948 neslučitelné s tehdejším zřízením, ale že směřovaly ve svých zamýšlených důsledcích proti životním zájmům obyvatelů naší země. Lze samozřejmě diskutovat o výši trestu, který jako takový podléhal společenské poptávce. O vině ovšem nikoli.