Bedřich Seliger se narodil 19. června 1920 v Prostějově v židovské rodině Ignáce Seligera a Anny rozené Hellerová. Otec byl obchodníkem s konfekcí a textilem.
Měl dvě mladší sestry Ruth a Ethel. Byl velmi nadaný. Bavila ho matematika, hrál šachy a hrál na housle a na klavír. Aktivně sportoval. Především se věnoval fotbalu, tenisu, plavání a lyžování.
V roce 1938 úspěšně odmaturoval na prostějovském gymnáziu. Rodiče mu zajistili kurz angličtiny a připravovali ho na odjezd z protektorátu. Byl však udán na gestapo a falešně obviněn z přechovávání marxistické literatury. 6. 9.1939 byl zatčen a internován na Špilberku. Po dvou měsících byl deportován do Ostravy, kde byl připojen k druhému židovskému transportu směřujícího do Niska nad Sanem. V této okupované části Polska měl vzniknout první koncentrační tábor pro Židy a na jeho výstavbě se měl podílet i Seliger.
18. 12. 1939 se mu podařilo s dalšími pěti vězni utéct a přejít na území Sověty okupované části Polska. Po prověrce na NKVD ve Lvově obdržel zelenou legitimaci, která mu umožňovala pobyt a práci na území Sovětského svazu. Pracoval v pekárně v Bolechově u Lvova. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byl s dalšími civilisty evakuován do Uzbekistánu. V Taškentu česal bavlnu, byl účetním v sovchoze a také kopal zavodňovací kanály v poušti.
Koncem roku 1941 si v tisku přečetl zprávu o vzniku československé vojenské jednotky v Buzuluku a rozhodl se do ní vstoupit. Cesta do ní vedla přes československý konzulát v Kujbyševě. Odtud 27. 12. 1941 odjel vlakem do Buzuluku a stal se šestým dobrovolníkem této jednotky. Jedním z první šestice byl jeho bratranec pocházející z Prostějova Bedřich Samet. Působil jako učitel na Volyni a padl pravděpodobně v bojích u Bílé Cerkve.
Po absolvovaném výcviku byl Bedřich Seliger přidělen k obsluze minometu. Mohl zde využít svých výborných matematických znalostí při výpočtech navádění střel. Se sovětskými minomety ráže 82 mm bojoval po celou dobu války. První „křest ohněm“ absolvoval v těžké bitvě u Sokolova v březnu 1943. Byl tehdy velitelem minometného družstva. Následovaly boje u Kyjeva, Bílé Cerkve a v Dukelském průsmyku.
Takto vzpomínal na nelítostnou bitvu o strategicky položenou vesnici Rudá v prosinci 1943: „Sovětské jednotky nemohly vesnici dobít. Přišel tedy rozkaz, aby se úkolu ujala naše brigáda. Byl třeskutý mráz. Nedokázali jsme zakopat naše minomety tak, aby měly potřebnou stabilitu. Zem byla zmrzlá snad půl metru do hloubky. Nakonec se naši tankisté nějakým obchvatným manévrem vesnice zmocnili a Němci se vzdali nebo utekli. Když jsme pak pochodovali s našimi minomety po rovné pláni k vesnici, viděli jsme ty oběti. Kompletní družstva našich pěších rot. Tak, jak byli seřazeni, tak tam leželi, protože kulometná palba byla na té rovině opravdu smrtelná. I my jsme museli střílet miny vleže. To byla jedna z nejhorších bitev.“
Během bojů na Dukle a na Slovensku byl třikrát raněn. Nejtěžší zranění utrpěl 30. 1. 1945 při výbuchu miny u Štrby. Po operaci a rekonvalescenci se na frontu nevrátil a až do konce války cvičil minometčíky v Popradu.
Návrat do rodného Prostějova byl pro něj velmi smutný. Zůstal bez domova a rodiny. Rodiče, sestry a dalších osmnáct příbuzných zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Rodiče a sestry byli zastřeleni 28. 7. 1942 v lese nedaleko Baranoviči.
V červnu 1945 se oženil s Jitkou Lamplotovou. Bydleli v Rejskově ulici v Prostějově v bytě přiděleném po Němcích, neboť jejich původní byt již byl obsazen. Pracoval na sborovém velitelství v Olomouci.
V roce 1947 odešel na vlastní žádost z armády do civilu. Odstěhoval se do severních Čech a působil v různých vedoucích a technických funkcích v krajkářském a textilním průmyslu (Aš, Krajka Kraslice, Tena Teplice). Naposledy pracoval jako ekonom ve Sklo unionu v Teplicích, odkud odešel v roce 1975 do důchodu.
V důchodu se intenzívně věnoval šachu jako hráč, funkcionář šachového svazu, trenér i rozhodčí na šachových turnajích. Rád navštěvoval kulturní akce, jezdil do lázní a cestoval. Navštívil USA, Kanadu, Izrael a další místa.
Rodný Prostějova navštívil po dlouhých pětašedesáti letech, koncem dubna roku 2012. Byl přijat na radnici a besedoval se studenty Gymnázia Jiřího Wolkera. Doprovázel ho tehdy syn Vladimír.
Bedřich Seliger zemřel 27. 11. 2012 v Teplicích. Je nositelem tří československých válečných křížů, Řádu Rudé hvězdy ČSSR a SSSR a dalších vyznamenání.
Bedřicha Seligera jako významného absolventa připomíná Gymnázium Jiřího Wolkera. Příběh plukovníka Bedřicha Seligera byl připomenutý na podzim roku 2019 v galerii Špalíček v rámci výstavy „Bojovali na všech frontách. Židé v boji a odboji.“ Výstavu uspořádalo Muzeum a galerie v Prostějově ve spolupráci se spolkem Hanácký Jeruzalém a Statutárním městem Prostějovem. Vernisáže výstavy konané 29. 8. 2019 se zúčastnil jako host i Vladimír Seliger z Chebu. Vzpomínal na svého otce jako na prostějovského rodáka, občana, absolventa gymnázia a nesmírně statečného, skromného a obětavého člověka.