Prostějov „město módy“. Tímto názvem se město pyšnilo desítky let ve 20. století, a to oprávněně. Historie oděvnictví sahá již do raného středověku, v 70. letech 15. století vzniká soukenický cech. Rozvíjí se silně tkalcovství, krejčovství a oděvnictví. Po revolučním roce 1848 vzkvétá krejčovství s výrobou oděvů. Roku 1910 se krejčovinou živí téměř 12 000 obyvatel a působí zde 28 továren, je vyrobeno na 5 milionů obleků, exportuje se do Austrálie, Afriky a celé Ameriky. Ve městě se rozvíjí i další průmysl, v širší míře strojírenský, oděvnictví však suverénně vede. Po skončení druhé světové války se hlavní firmy jako Nehera, Rolný, Silesia a Sborowitz, stávají základnou velkého národního podniku – Oděvní průmysl. Po roce 1948 se Prostějov stává centrem oděvního průmyslu v celé republice. Od roku 1949 nese podnik název Oděvní závody Jiřího Wolkera, roku 1958 to je Oděvní průmysl n.p.
Vraťme se z historie do druhé poloviny 20. století. Jak se dostane znojemský rodák studující právnickou fakultu v Brně do Prostějova a začne svoji pracovní dráhu v Oděvním průmyslu? „Za vším hledej ženu“, jak říká klasik. V Brně na studiích jsem potkal svou budoucí ženu Jiřinu, narozenou v Plumlově, studentku Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Po ukončení studií jsme se přestěhovali z Plumlova do Prostějova. Od Oděvního podniku jsem pobíral ve čtvrtém ročníku stipendium, do zaměstnání jsem nastoupil 1.6.1978. Starší syn měl již něco přes rok a podnik nám přidělil malometrážní byt. Bytovka stála 100 metrů od hlavního závodu.
Považuji za vhodné čtenáře seznámit se základními údaji o vzniku Oděvního průmyslu. Areál podniku vyrostl na okraji Prostějova, v části Vrahovice. Projekt vypracoval architekt Zdeněk Plesník společně s Josefem Taťákem, pod hlavičkou Centroprojektu Gottwaldov. Stavbu provedly Pozemní stavby Olomouc. Základní kámen byl položen 14.12.1957. Zdeněk Plesník za tento projekt získal státní cenu, kterou převzal v roce 1963. Jeho projekt se stal projevem velmi moderního architektonického názoru, docílil však i vysoké kultury pracovního prostředí. Stavební práce započaly 17. října 1958, jednalo se o první etapu, oficiální otevření první etapy proběhlo 30. prosince 1960. Výstavba druhé etapy byla zahájena již v roce 1960. Celý komplex se skládal z několika propojených bloků (administrativní, výrobní, sklady, budova údržby, kotelna, jídelna). Oděvní podnik zřídil i Výzkummný ústav oděvní v bývalé továrně Rolného na Třebízského ulici. Slavnostní otevření závodu proběhlo 28. října 1965 za účasti Antonína Novotného. Stavba závodu přišla na 140 mil. Kčs a bylo odpracováno 82000 brigádnických hodin. Závod postihl velký požár v prostorách střihárny a skladu látek, a to 23.4.1967. V období socialismu se jednalo o jednu z ikon našeho průmyslu, kdy především konfekce obleků tvořila světovou špičku. V samotném prostějovském závodě pracovalo na 10000 zaměstnanců. Podnik patřil mezi největší svého druhu v celé Evropě. OP Prostějov zajišťoval až 80 % veškeré oděvní výroby v Československu a byl významným exportérem.
Od června 1978 jsem pracoval na podnikovém ředitelství v právním oddělení, které spadalo pod podnikového ředitele Adolfa Rozsypala. Velmi zajímavá práce pro začínajícího právníka, řešil jsem se třemi kolegy celou řadu právních otázek a problémů. V roce 1979 jsme byli po organizační změně přesunuti na úseky náměstků ředitele, pracoval jsem na úseku personálního náměstka Josefa Homoly, následně jsem po odchodu kolegy z technického úseku převzal také jeho činnost u náměstka Lubomíra Šindeláře. Podnik se staral o mladé zaměstnance, o jejich další zdělávání a odborný rozvoj a plánovitě je připravoval jako nastupující novou generaci středoškolských a vysokoškolských odborníků do vedoucích funkcí. V roce 1980 jsem byl na základě doporučení svazácké organizace vyslán jako zástupce mladých oděvářů na olympiádu v Moskvě. V roce 1981 mi byla nabídnuta práce na Generálním ředitelství Podniků oděvního průmyslu v odboru kontroly, který byl přímo řízen generálním ředitelem Josefem Jílkem. Nabídku jsem přijal a byla to velmi zajímavá a odborně náročná práce na úsecích právní agendy, obchodním a ekonomickém, vedoucí odboru byl Jaroslav Hruban. VHJ měla v té době 30 000 zaměstnanců a celou řadu podniků na Moravě i v Čechách. Práce na kontrolním odboru zahrnovala i pravidelné kontroly na podřízených podnicích, dále tematické prověrky a mimořádné úkoly stanovené generálním ředitelem, celkem jsem byl pracovně mimo Prostějov 4 měsíce z roku.
Oděvní podnik byl významným symbolem Prostějova. Nejenže zajišťoval práci několika tisícům lidí a jejich rodinám, kvalita jeho výrobků byla často oceňována v naší vlasti i v zahraničí. Rozsáhlý areál Oděvního podniku nabízel mnoha zaměstnancům často kromě pracovních pozic a trvalého zaměstnání i jiné využití. Jako například lékařské služby, služby České spořitelny, a.s., podnikové stravování, půjčky z FKSP na pořízení podnikových družstevních bytů a jejich vybavení, ubytování v malometrážních bytech a na podnikových ubytovnách a v pro řadu zaměstnanců zajistil podnikové byty. Mimo to podnik zajišťoval ročně stovkám zaměstnanců rekreační pobyty v tuzemsku i v zahraničí, dětem pionýrské tábory v přírodě a zájemcům zájezdy na divadelní představení do Olomouce, Brna a Prahy. Podnik měl také rekreační zařízení, a to Karlštejn ve Svratouchu, objekt Čubernice na Plumlovské přehradě a také vilu Loretu v Luhačovicích, kde byly zajišťovány lázeňské pobyty pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky.
Před rokem 1989 patřily textilní a oděvní průmysl k tahounům českého hospodářství. V obou odvětvích průmyslu pracovalo v 90. letech na 120000 lidí, pod stotisícovou hranici jejich počet klesl s příchodem nového tisíciletí. Nyní textilní a oděvní společnosti zaměstnávají jen 31000 lidí, potýkají se přitom s nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců. Učňovské školství se s příchodem kapitalismu téměř rozpadlo, takže získat vzdělaného absolventa je v textilním a oděvním oboru velký problém.
„Sametová revoluce“ a následné hospodářské změny trhu, státní politika, divoká privatizace a konkurence zapříčinily obrovské problémy. Následné špatné hospodaření a neustálé výrobní, cenové a obchodní problémy zapříčinily zkázu kdysi jednoho z nejvýznamnějších oděvních podniků v republice. Podnik s převážnou většinou zaměstnaných žen se podepsal i na samotném hospodářském vývoji města Prostějova. První významné problémy se objevily v podniku již v roce 2005, šlo zejména o výrazný pokles tržeb. Započalo se s postupným snižováním objemu výroby, které vyústilo k propouštění zaměstnanců. Jejich počet dosahoval v nejlepších letech 5500, později v podniku pracovalo pouze 1500 zaměstnanců. Velké změny nastaly v roce 2008, kdy podnik zavřel několik pobočných závodů po republice a nechal si pouze hlavní závod v Prostějově. O rok později se propouštělo dále, výroba se omezovala. Závod nezachránil ani krizový management, který nastoupil v roce 2009. Jedním z důvodů, který vedl k pádu podniku, bylo nejspíše i posilování koruny vůči jiným měnám. Tím byl výrazně ovlivněn export.
V roce 2010 byl vyhlášen konkurz na prodej majetku podniku a zároveň vyčíslen jeho celkový dluh, který činil více než 2 mld. korun. Pohledávky vůči Oděvnímu podniku si nárokovalo celkem 555 věřitelů. Definitivní konec podniku, který proslavil Prostějov jako město módy doma i ve světě, přišel na konci léta 2010, kdy musel ukončit výrobu. Posledních 600 zaměstnanců bylo propuštěno. Areál podniku zchátral a v roce 2014 ho odkoupila firma Astria Group se sídlem v Praze, která vyhrála výběrové řízení a za podnik zaplatila 58 mil. Kč. Areál podniku i po svém prodeji dlouho chátral a jeho osud byl velmi nejistý. Velká změna nastala na jaře 2014, kdy noví majitelé podali žádost o výstavbu nové haly na pozemcích bývalého areálu a ve stejnou dobu již měli zajištěn platný demoliční výměr, jenž měl zničit jeden z hlavních symbolů Prostějova. Odstřel schválila Státní báňská správa, jednalo se o jeden z největších odstřelů stavebního objektu v České republice. Smutná událost, jež měla zakončit významnou linii v historii města, byla naplánována na 28.6.2014. Gigantický kolos padá v 7.00 hodin ráno, odstřel spotřeboval ll93 kg dynamitu. Přišla se na něj podívat i významná část obyvatel města, která sledovala celou akci z bezpečné vzdálenosti. Celá budova byla srovnána během krátké chvíle a přihlížejícím divákům se tak naskytl smutný pohled na hromadu trosek, které zbyly z kdysi tak významného podniku ovlivňujícího módu kvalitními výrobky nejen v Československu, ale i v řadě zemí několika světadílů naší zeměkoule. Byl to velmi emotivní zážitek. Tisícům lidí v okamžiku odstřelu OP Prostějov běžel hlavou téměř „celý život“ zasvěcený práci v jednom z největších oděvních komplexů světa. Mnohým z těchto diváků tekly slzy a kladli si otázku – musel takto Oděvní průmysl skončit, a kdo za to nese odpovědnost.
Osobně jsem byl přítomen demolice výrobního areálu. Odstřel jsem sledoval s několika desítkami občanů z objektu bývalé kotelny, která měla být zachována dle záměru nových majitelů, nakonec však byla také zbořena. Měl jsem možnost pořídit si více než dvě desítky autentických snímků této apokalypsy také „mého podniku“, v éře kapitalismu. Ani já jsem se neubránil slzám dojetí. Podnik se stal mimo jiné důležitou součástí města, na kterou mohl být každý občan hrdý. A tak smutná zpráva o definitivním ukončení provozu podniku a jeho demolici zasáhla snad každého občana Prostějova.
Publicista Ivan Matějka situaci okolo demolice popsal několika výstižnými větami v internetovém článku „Demolice v Prostějově, oslava 100 let architekta Plesníka,“ Konec OP Prostějov byl neradostný – firma skončila v likvidaci. Bylo však třeba likvidovat budovu vysokých užitných a – i když zdánlivě nenápadných – estetických hodnot? Která je navíc výraznou tvůrčí stopou ceněného architekta, od jehož narození v září uplyne 100 let. V duchu pochybné módy „sezony“ se však u nás hodnoty neuchovávají, neadaptují pro nové potřeby, ale prostě a jednoduše „odhodí“ do koše jako nepotřebný odpadek. A tak velkorysý a architektonický pozoruhodný areál zažil posledních pár minut „slávy“ ve víru demolice. Ještě před tím byl nedůstojně do mrtě očesán na železobetonový skelet.“ Myslím si, že autor těchto vět dokonale vystihl myšlenky občanů i lidí z celé země v době, kdy byla ohlášena plánovaná demolice celého areálu. Dospěla však situace opravdu do bodu, kdy bylo jediným východiskem zbourat budovy zkrachovalého oděvního závodu a tím definitivně ukončit éru úspěšného Oděvního podniku, jenž ve své době představoval významnou průmyslovou stavbu? Obzvlášť, když si výstavba celého areálu vyžádala velkého úsilí? Je tedy na místě vyjádřit velkou lítost, že se právě tato stavba nedostala pod památkovou ochranu, jež mohla znemožnit demolici.
Z předchozího odstavce lze dovodit závěr, že v éře socialismu byla budována celá řada dopravních staveb, strojírenských, potravinářských, zemědělských, textilních, oděvních, nábytkářských podniků, hutních, automobilových a jiných podniků a komplexů těžkého a lehkého průmyslu, které zajišťovaly nejen zaměstnanost občanů, ale také v mnoha případech jejich kulturní, sportovní a společenské vyžití. Počínaje rokem 1990 a v dalších letech nastal v naší vlasti mimo jiné velký rozvoj zahraničních obchodních řetězců a značně rozsáhlých skladovacích prostor. Málokdo předpokládal, že v éře kapitalismu nastane tak značné omezování výroby a rozsáhlá likvidace a demolice průmyslových, výrobních, potravinářských, zemědělských a jiných stavebních areálů a komplexů, čímž došlo nejen ke ztrátě hodnot architektonického odkazu z 20. století, ale především ke ztrátě desítek tisíc pracovních míst. Občané nástupem kapitalismu ztratili řadu životních jistot včetně jistoty trvalého zaměstnání a kvalitní, dostupné a bezplatné zdravotní péče a sociálních jistot. Rovněž nám unikla jistota soběstačnosti v rámci rostlinné a živočišné výroby, tedy zajištění potravin pro obyvatelstvo bez razantního a rozsáhlého dovozu drahých a v řadě případů nekvalitních potravin ze zahraničí (tzv. dvojí kvalita).
Jsem přesvědčen, že řada čtenářů při čtení tohoto článku o likvidaci a demolici Oděvního podniku v Prostějově si vzpomene na podobné případy v místech svého bydliště či v blízkém i vzdáleném okolí. Likvidace podniků a omezování výroby nezasáhlo pouze Prostějov, ale týká se též Brna, Olomouce, Ostravy, Šumperka, Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Hradce Králové, a tak bych mohl jmenovat desítky dalších měst, kde se občané setkali s tímto „fenoménem“ kapitalismu.
Byla pro mě velká životní a odborná zkušenost, že jsem mohl postupně pracovat na různých pozicích v Oděvním podniku Prostějov, na Generálním ředitelství Podniků oděvního průmyslu v Prostějově a od roku 1991 do roku 1995 ve Výzkumném ústavu oděvním v Prostějově. Své životní zkušenosti a poznatky jsem potom mohl zúročit ve své další činnosti jako advokát.
V průběhu práce v oděvařině jsem navázal mnoho přátelských vztahů, které udržuji do dnešních dnů a rád se s těmito přáteli setkávám. Téměř každý týden se potkám nejen v ulicích Prostějova, ale i na služebních cestách, s lidmi, kteří měli pracovní či osobní vztah k OP Prostějov, GŘ POP Prostějov a VÚO Prostějov. Vzpomínáme na dobu našeho mládí, na oděvařinu a na červnový den 2014, kdy jsme na vlastní oči viděli, jak byl Oděvní podnik srovnán se zemí. Tuto smutnou událost nemůžeme nikdy vymazat ze své mysli a nikomu bych nepřál, aby něco takového zažil.
Pokud by se někteří ze čtenářů chtěli blíže seznámit s historií oděvnictví v Prostějově, s výstavbou, likvidací a demolicí Oděvního podniku Prostějov, tak doporučuji k přečtení knihu „Architektura Oděvního podniku Prostějov – od projektu k demolici“, která vyšla v roce 2019 a jejím nakladatelem je Walker reklama – Ing. Josef Janeček, text Bc. Dominika Šínová, grafická úprava Tomáš Vincenec, redakční úprava Michal Šverdík a Tomáš Vincenec. Kniha na 105 stranách podrobně a působivě představuje historii výstavby Oděvního podniku a jeho likvidaci a demolici a desítky barevných a černobílých fotografií dokreslují psaný text a představují Prostějov – bývalé město módy.