Když jsem se dozvěděl o revokaci usnesení pražského zastupitelstva ve věci obnovení Mariánského sloupu v Praze, musel jsem si dát otázku, z jakých peněz tato akce vlastně byla a ještě bude placena. Sochař Petr Váňa přece, přes své náboženské zanícení a církevní tvorbu, nejen nepracoval, přes své tvrzení o opaku, zadarmo, ale náklady spojené s obnovou sloupu daleko přesahují jeho možnosti, i když jistě, jako tvůrce a restaurátor sakrálních soch a dalších církevních staveb není jistě chudým nemajetným sochařem.
Už jen práce na tak veliké objednávce, která při převozu do Prahy vážila prý šedesát tun, nebyla levnou záležitostí, stejně jako kámen, jenž opracovával, a i doprava kamiony z Josefova do Staré Boleslavi a odtud lodí až téměř do středu Prahy, se musely počítat snad na statisíce nebo dokonce miliony. Kdo vlastně platí takový projekt, na nějž snad stát nebo hlavní město zatím nepřispívá? Také stavební práce, k nimž dojde při samotné stavbě, něco stojí. To, že by členové Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu mezi sebou vybrali dokonce miliony, je jistě možné, i to, že Váňa prý se svými spolupracovníky už na zakázce pracuje zcela zadarmo. Věřit se tomu však nechce. Příliš nákladný projekt potřebuje velmi solventního sponzora. Kdo jím je? V čím zájmu? Omlouvám se, ale tyto otázky mě napadly, když jsem zaslechl informaci, že přece jen protiváha soše Jana Husa bude stát na Staroměstském náměstí, nepředpokládám, že jinde. Uvědomil jsem si, že se tak zase většině národa připomene, kdo vlastně chce tu být pánem. Tvrzení, že sloup bude postaven, až se »lidé usmíří a budou ji na Staroměstském náměstí chtít«, což je možné si přečíst na internetu, lze těžko uvěřit. Ta doba tady není. Sloup postavený proti přesvědčení většiny obyvatel naší vlasti – nejedná se totiž pouze o pražskou záležitost, bude dál a ještě více rozdělovat. Zřejmě však na tom organizátorům akce nezáleží. Akt netolerance, nadřazenosti a pošlapání masarykovských idejí stát tedy bude, aby na věčnost – ale, co je věčnost? - byl zdviženým prstem proti těm, kteří se vzbouřili proti jedině pravé církvi a habsburské netolerantní moci a přesně proti němu byli, jen o několik metrů dál, v roce 1621 popraveni. Dnes tu bude stát jako varování těm, kteří myslí jinak, než ti, co za znovuzřízením sloupu stojí a kterým vůbec nejde o usmíření, ale jedině a jedině o prosazení »své pravdy« a svého myšlení. Proto také dnešní netolerantní vedení pražské radnice stanovisko svých předchůdců změnilo.
Kdo celou akci platí, zůstává však nezodpovězeno.