Na nedávném zastupitelstvu našeho města se otevřela poměrně nenápadná otázka umístění pamětní desky prostějovskému živnostníkovi Aloisi Kalábkovi. Význam tohoto řadového občana, který zemřel před sedmdesáti lety, spočívá v tom, že se tak stalo v době jeho umístění ve vyšetřovací vazbě místního soudu. Stalo se tak ve vypjaté době přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, které byly podobnými lidskými osudy hojně poznamenané.
Tehdejší zacházení nové lidové moci s drobnými živnostníky bylo samozřejmě nešťastné. Země si tím zadělala na zbytečné problémy v oblasti obchodu a služeb, které kulminovaly později v osmdesátých letech. Zbytečně se potlačovala aktivita pracovitých lidí, která mohla být ku prospěchu svým spoluobčanům a sekundárně socialistickému hospodářství. Vím, o čem píši, můj pradědeček měl na Dolní ulici koloniál a sám jsem v současné době rovněž samostatně výdělečně činný. Ostatně současná komunistická strana plně respektuje všechny vlastnické formy.
Vše je ovšem potřeba vnímat v souvislostech. Na osudu Aloise Kalábka se podepsalo nepochybně více faktorů. Nejen název jeho firmy neodpovídající realitě, protože velkoobchody podobně jako všechny střední a větší podniky podléhaly znárodnění přednostně. Upozornil na něj i útěk jeho syna, který nelegálně opustil republiku. Pokud nyní vyznáváme právní principy, pak je třeba zdůraznit, že jednal proti tehdy platným zákonům, navíc zcela sobecky bez ohledu na možné důsledky pro vlastní rodinu.
Hlavním spouštědlem tragických událostí pak byl naprosto naivní a nedomyšlený pokus o útěk z vyšetřovací vazby. Při racionálním rozboru situace muselo být zadrženým jasné, že i při úspěšném útěku nemají venku šance na vyřešení situace, v níž se nacházeli. Prostějov leží v srdci republiky a pravděpodobně zamýšlený útěk do zahraničí měl mizivou šanci na úspěch.
Další protiprávní jednání, kterého se zúčastnění svým hromadným pokusem o útěk dopustili, pak samozřejmě neslo své následky. Vzpoury ve vězeňských zařízeních se vždy nekompromisně potlačovaly, zvlášť v případě jejich iniciátorů. Fatálních následků je samozřejmě třeba litovat, ale nelze celou kauzu interpretovat jako oběť systému, podobně jako v případě bratří Mašínů.
I v jejich případě se čistě kriminální skutky, jichž se ve jménu vyřešení své osobní situace dopustili, uměle roubují na „ušlechtilou odbojovou činnost“. Přitom svým konáním nikdy nepomohli jedinému spoluobčanu, který se kvůli svým životním postojům ocitl v potížích. Zavraždit svázaného příslušníka SNB je pak obrazem osobní zbabělosti a narušené morálky, nikoli hrdinského odbojového činu.
Važme si a vzpomínejme na naše předky, kteří položili své životy za svou vlast, její svobodu, mírový život jejích obyvatel. Toho je právě v dnešní době módního překrucování národní historie nejvíce třeba.