Dnes je tomu 81 let od onoho dne, kdy nás protiprávně zabrala, za pomoci páté kolony, nacistická vojska a fašistické Německo ze zbytku naší země vytvořilo protektorát. Západní země neúčinně vystoupily na naši obranu. Jde o datum významné a hodné zaznamenání do paměti našich dětí, vnuků, nás všech. Tento vpád se uskutečnil přesto, že se mocnosti jako Anglie a Francie zavázaly, že budou dbát o naši suverenitu a že nikdo nesmí napříště porušit zbylé území Československa. Itálie, resp. Mussolini to bral jako konečnou odplatu za troufalou pomoc Habeši, kterou v roce 1935 napadl, a naše země jedna z mála stála aktivně na straně Habešanů proti italské agresi.
Tento »závazek« byl ovšem podepsán v bavorské metropoli pět a půl měsíce před tím. V oné polovině března došlo však nejen k obsazení českých zemí, ale souběžně pod patronací Hitlera k vytvoření »samostatného slovenského klerofašistického štátu«, což vlastně byl poslední hřebík do rakve »Masarykovy«, jak se říkalo, »republiky«. Padla tak poslední demokratická země ve středu Evropy, i když po Mnichovu byla v ní demokracie silně potlačena.
Co následovalo, víme. Zatýkání, mučení, likvidace nepohodlných a rasově »odlišných«, zrušení všech posledních demokratických svobod, »znásilňování všech a všeho, co jen připomínalo národní svébytnost a slovanskou příslušnost«. Nacismus a s ním spojení zrádci se nebáli ničeho. Nikdo jim totiž nemohl v ničem bránit, byli protektory v zemi, jež z hlediska mezinárodního měla horší postavení než kolonie, a stali se jakýmsi bantustanem uprostřed »říšského moře«. Když se později sečítaly oběti, vyšlo dokonce číslo tři sta šedesát pět tisíc mrtvých a ubitých především v koncentračních táborech, pro něž vzorem nebyl středověk, ale činnost Britů v tzv. Burské válce proti svobodnému Oranžsku a Transvaalu, kde Angličané poprvé předvedli koncentrační tábory v praxi.
Proč to všechno bylo vůbec možné? Protože ti, kteří se tvářili jako přátelé, se ukázali jako zrádci a za sliby, jež nikdy neměly být splněny, za údajný mír v Evropě a ve světě, obětovali celý národ, který jim věřil. Poté, co 15. března nacistická vojska obsadila naši vlast a následně Němci vyhlásili protektorát, zradili nás podruhé tím, že nedodrželi svůj závazek nás chránit, když už jsme vzhledem k podepsané mnichovské dohodě nemohli se již bránit sami. Po 15. březnu se zmohli jen na protest, aby vzápětí vydali československý státní poklad, deponovaný u nich, do rukou nacistů.
Co vlastně znamenal onen 15. březen pro budoucnost nejen nás, ale celé Evropy? Bezprostřední předehru začátku války, která za necelých půl roku měla být podpořena zbraněmi. A přitom 15. března bylo ještě možné nacisty, pokud jde o jejich válečnické cíle, zadržet. Není tedy pravdou tvrzení o tom, že druhá světová válka vypukla až 1. září roku 1939. Vypukla vlastně už v březnu, a to u nás ve středu Evropy. Jen si tehdy ještě nikdo neuvědomoval, že tady je začátek nového všesvětového válečného běsnění. Přitom za těch několik měsíců zbývajících do zahájení horké války byly u nás už desítky mrtvých.
Patnáctý březen byl, jak jsem napsal, pouze začátek. Ještě tentýž rok se připravovaly plány nejen na další bojové akce, ale i na likvidaci českého národa po »vítězné německé válce«. Naštěstí tato válka pro náš národ a pro celou Evropu a celý svět nebyla pro Němce a jejich spojence vítězná. Spojenými silami odpůrců fašismu se podařilo učinit přítrž rozpínavosti nacistického Německa a jeho spojenců. Největší zásluhu na tom však měly, a na to bychom neměli zapomínat, národy Sovětského svazu a jeho Rudá armáda. Bez jejich vítězství u Moskvy, u Stalingradu, u Kurska, v Bělorusku, a v dalších bitvách pokračující války by nemohlo dojít ani k vylodění západních Spojenců na Sicílii, v Normandii, ani k jejich vítězné cestě Německem.
I to vše si musíme připomínat každý 15. březen. A dokonce musíme mít na paměti, že přátelé tvářící se jako ti největší nemusí vůbec být přáteli a jsou schopni zradit vždycky, když to bude pro ně jen trochu výhodné.