Každoročně jezdíme se studenty středních škol na terezínskou tryznu. A co víc, organizujeme vždy prohlídku Malé pevnosti, aby si mladá generace zažila genius loci. Stejně tak samozřejmě vzpomínáme české oběti vyvraždění Lidic, Ležáků, obcí na Valašsku nebo Javoříčka.
Jako členové dvou organizací pamatujících na oběti nejstrašnějšího konfliktu v lidských dějinách, druhé světové války, nemůžeme jinak. Veškeré oběti je nutné si připomínat. Prameny uvádějí zhruba kolem šesti miliónů židovských obětí, jejichž tragédie je pojmenovaná souhrnným označením holocaust. Je ovšem potřeba zdůraznit také další číslo. Mezi slovanskými národy střední a východní Evropy si válka vybrala téměř pětinásobně vyšší daň. Slované měli být podle plánů nacistických německých pohlavárů v lepším případě vystěhováni daleko na Sibiř, jinak podléhali rovněž plánované likvidaci jako méněcenná rasa.
Potud jakási zkratkovitá paralela. Další cesty židovského obyvatelstva a Slovanů se v novodobé historii už rozcházejí. Slovanským národům se z určité druhořadé kategorie „světového společenství“ vymanit nepodařilo, stačí sledovat osudy Srbska a aktuální rusofobní hysterii.
Židé si po válce založili svůj stát Izrael, což byl nepochybně majstrštyk, a podařilo se jim ho v neklidných dobách uhájit. Je nutno také vzít v úvahu, že Arabové obývající někdejší mandátní Palestinu vzali svoji budoucnost za nelehký konec, když vsadili na kartu vše nebo nic. Takováto sázka je nesmírně ošidná a její konsekvence jsou v blízkovýchodním regionu patrné do dnešních dnů.
V zásadních politických otázkách státu Izrael se však nelze v určitých okamžicích ubránit konturám jakési filozofie ve stylu „my jsme prožili holocaust, takže jsme lepší než vy všichni ostatní, podle toho se budeme chovat a ostatní to musí tolerovat“. Stačí se totiž podívat, co vše Izraelcům v běhu desetiletí prošlo bez mrknutí oka spíše NATO než OSN, která už dávno neplní svoji funkci. Kdyby podobné často svévolné akty podnikl kdokoli jiný na světě, byl by už na imaginární střeše pověstný oheň.
Ministr zahraničí Petříček, k jehož mezinárodním eskapádám mám osobně tisíc a jednu výhradu, a jeho spoluautoři si dovolili upozornit, že plánovaná anexe palestinské půdy pod nelegálně postavenými židovskými osadami je flagrantním porušením mezinárodního práva. Co také jiného. Izrael to konečně stále úspěšně praktikuje v případě syrských Golanských výšin, jejichž část si rovněž nelegálně přivlastnil.
Byť se na první pohled jeví jako paralela takzvaná „anexe“ Krymu, srovnání tady naprosto není na místě. Území tohoto poloostrova totiž nebylo za časů, kdy spadal pod správu Ukrajiny, plánovitě osidlován ruským obyvatelstvem, navíc zde proběhl plebiscit, který umožnil místním obyvatelům vyjádřit názor na vlastní budoucnost. O takovém demokratickém aktu se mohlo obyvatelům Sudet či palestinské autonomie pouze zdát.
Vzýváme-li tedy tolik takzvaná lidská práva, mají být pro všechny na světě stejná. Žádná entita není lepší než ty ostatní, ani horší. Žádná se v tomto kontextu nemůže odvolávat na jakákoli historická specifika. Případná anexe arabské půdy židovským státem by tedy byla aktem hrubé agrese a z hlediska mezinárodního práva naprosto nepřijatelná. A měl by ji proto jednoznačně odsoudit dobrý kamarád stejně jako nepřítel.