Dlouhodobě se Olomoucký kraj a jeho jednotlivé regiony potýkají s nedostatkem bytů, předluženosti obyvatel a vysokou nezaměstnaností. Z těchto důvodů některé oblasti Olomouckého kraje zápolí se sociálním vyloučením. Sociální propad lidí v jednotlivých regionech je stále větší. Dlouhodobě se problémy objevují v nedostatku obecních či cenově dostupných nájemních bytů, které nejvíce postihují rodiny, osamělé rodiče s dětmi a seniory.
Specifický problémem je poté obchod s chudobou. Majetní lidé, či různé realitní kanceláře zastupující obchodníky vykupují nemovitosti ve městech a obcích a následně je pronajímají lidem, kteří jsou závislí na sociálních dávkách. S tímto poté souvisí vytváření sociálně vyloučených lokalit, kde se koncentrují lidé, kteří jsou ohrožení sociálním vyloučením. Nájemníci jsou tímto nájemním vztahem většinou v pasti, bydlí v bytech za předražené nájemné. Dofinancovávají rozdíl ve vysokém nájmu z dávek určených na živobytí. Pokud složí kauci, pronajímatelé jim ji často nechtějí vrátit, takže žijí nadále v předraženém nájemním bytě. Byty, které si lidé pronajímají, jsou ve velmi špatném stavu, majitelé do nich mnoho let neinvestují. Toto bydlení je pro nájemníky velmi nestabilní a stresující. Pronajímatelé lidem vystavují krátkodobé smlouvy (měsíční), pokud nesouhlasí s podmínkami pronajímatele, pak v mnoha případech dostávají do dluhové pasti, kdy odmítají vydat roční vyúčtování energií, které musí lidé dokládat na různé dávky. V tomto případě se jim zastaví dávky, a i když si najdou nové bydlení, nemají ho v mnoha případech již z čeho hradit. Pronajímatelé na ně mohou dát následně exekuci. Obchodníci s chudobou zneužívají systém dávek na bydlení a využívají často bezvýchodné situace sociálně slabých. Obchod s chudobou se stále vyplácí a související sociální problémy se stále prohlubují.
Systém vyplácení podporujících dávek by měl být přísnější, stále postihuje jen ty, kteří dávky potřebují a nechávají vydělávat ty, kteří zneužívají možnou mezeru v systému. Stát by měl více kontrolovat použití sociálních dávek.
Velkým problémem mimo bytovou situaci zůstává také předluženost obyvatel, která ale s bytovou problematikou souvisí. Je velmi těžké motivovat lidi, kteří nechodí do zaměstnání k tomu, aby bylo pobírání dávek méně výhodné, než je příjem ze zaměstnání (a to i nyní, při zvýšení minimální mzdy). Současný systém je ale opačný. Pokud chce člověk chodit do zaměstnání a mzda za práci je např. v rodině nižší než dávky, tak nelze předpokládat, že lidé budou pracovat. Řešením je podle mého názoru změna systému, který ale zahrnuje dvě oblasti. Je to oblast sociálních dávek a změna jejich rozdělování. Druhou oblastí je dluhové zatížení lidí, kdy i přesto, že by chtěli tito lidé chodit do práce, tak po exekučních srážkách nejsou schopni zajistit platby nákladů na nájemné a proto se uchylují k nelegální práci, která z dlouhodobého hlediska nemá přínos ani pro samotné dlužníky a ani pro naši ekonomiku. Mnohé návrhy řešení obchodu s chudobou a souvisejících sociálních problémů však přesahují možnosti a kompetence jediného zainteresovaného odboru, opatření se dotýkají více oblastí, které jsou propletené. Jejich uvedení do praxe bude vyžadovat změnu legislativy a s tímto související chybějící nástroje pro regulaci opatření ze strany obcí, státu a institucí apod. Již v minulosti byly vládou podniknuty kroky k nápravě, ale tyto kroky byly nedostatečné a uvedenou problematiku se upravit nepodařilo. Z mého pohledu by měly být vedeny opatření s cílem zajištění dostupného bydlení potřebným cílovým skupinám a udržení dlouhodobého, prostorově nesegregovaného bydlení kvalitního standardu, kde je regulována cena nájemného i nájemní vztah. Toto považuji za klíčovou aktivitu v boji proti obchodu s chudobou.